Nedávno jsem měla službu na recepci v Áčku. Pozorovala jsem cvrkot a spokojené žvatlání dětí, pobrukování miminek, ale taky nespokojené kňourání i pláč. A v tom mi to došlo. Potřeby! Miminka a malé děti nikdy nepřestanou trvat na svých potřebách a dožadovat se jejich naplnění, dokud my to neuděláme. Samozřejmě jsou i deprivované děti, které se naučily svoje potřeby necítit. Ale o tom tohle zamyšlení není.

Uvědomila jsem si, jak často jsem byla z toho nekonečného naplňování potřeb svých dětí úplně unavená. Někdy i vyčerpaná a také jsem se zlobila, že „už zase něco“. Častěji, než bych si přála.

A co mi tedy došlo? To, jak reagujeme na potřeby našich dětí – myslím teď emočně i mírou únavy – souvisí s tím, jak ochotně nasloucháme vlastním potřebám a věnujeme se jejich naplňování. Je to stejné jako se vším ostatním. „Miluj svého bližního, jako sebe sama“ platí i zde. Co jsme schopni bez problémů udělat pro sebe, to nám nedělá problém učinit i pro druhé. Připadá mi to důležité.

Často kolem sebe vidím, jak nás mateřský instinkt správně vede k naladění se na potřeby miminka a jejich upřednostnění před vším ostatním. Je to samozřejmě v pořádku. Ovšem instinkt nepočítá s tím, že přitom zanedbáme péči o své vlastní potřeby. Neví, že jsme se už kdysi dávno naučily toho moc nepotřebovat, dělat co se má a musí a sebe tak nějak odbývat.

Pokud se cítíme ve svém rodičovství unavené, vyčerpané, otrávené nebo příliš často nazlobené, je to pro nás důležitý signál. Náš systém spouští alarm z přetížení. A říká: „Zpomal!“, „Zastav!“, „Je potřeba se postarat o něco důležitého.!“ Jakkoliv to můžeme pociťovat nepříjemně, je to láskyplná pobídka, abychom se na chvilku posadily a podívaly se na uplynulý měsíc (nebo týden, na tom zase tak moc nezáleží). Kolikrát jsme samy sobě řekly: „Teď ne, až za chvíli.“, „No to jsi se zbláznila!“ „To je moc drahé.“ „Na to zapomeň!“

Ty potřeby nikam nemizí. Jsou zametené pod pomyslným kobercem našeho vědomí a žadoní o naši pozornost. Čím víc jich tam je, tím víc energie nás stojí, aby tam zůstaly a my je neslyšely. A to je jedním ze zdrojů trvalého stresu v našem životě.

Občas, ve chvílích vyčerpání, se mohou vyvalit se záchvatem pláče a výčitek našim nejbližším, co všechno kvůli nim nemůžeme. Potom si to vyčítáme, omlouváme se a zameteme je zpátky pod koberec.

Takže, co s tím? Dobrá zpráva je, že máme na výběr. Vždycky. Můžeme si osvojit novou dovednost vymetení potřeb z pod koberce a jejich prohlédnutí. Můžeme se rozhodnout, které z nich si opravdu chceme naplnit, které hned a které někdy později. A naplánovat si to. Můžeme si uvařit šálek čaje nebo kávy a pustit se do toho hned. Nebo to dělat jako dosud.

Co si vyberete vy?